Dusno, houby, houby

Poslední dny stále dusno. Dusno před bouřkou, dusno po bouřce... a tak se opět žene bouřka další. A na lidi to občas působí skoro nějak podobně. Ale ono stejně z meteorologických statistik vyplývá, že nakonec nějaký pěkný slunečný víkend nastane.

Teď ale v tomto parnu už by konečně ! (panebožetytovidíš) měly začít růst houby. A to neberu boží jméno nadarmo, protože houby nám tady zasel svatý Petr osobně.

Kdysi před lety, kdy ještě chodil svatý Petr po světě, namířil si to také našimi končinami. Uprostřed zdejších velikých lesů ho tam prý potkal jakýsi chudý podruh z blízké vesnice (zda z Krupé, se neuvádí), který se ho nejprve bál, ale protože mu připomínal nějakou sochu z bělského kostela, tak se pozdravili, usedli na pařez a podruh se s ním rozdělil o svoji hubenou svačinku. A jako každý, snad jen aby řeč nestála, si začal stěžovat na poměry a na bídu. Že pole nerodí, že dobytek netloustne, že životní úroveň skoro k nepřežití a že třeba alespoň aby také i ty lesy poskytly lidem krom dřeva i kus žvance.
 
A tak svatý Petr přemýšlel a žvýkal, žvýkal a přemýšlel... a pak ten kus darované svačiny, co právě žvýkal, vyplivl do dlaně a pak rozhodil okolo. A z těchto drobků začaly okamžitě růst všechny různé druhy krásných jedlých hub, kterých tu od té doby máme plné lesy.

I viděl to satan, který je všude a nic mu neunikne a ihned se opičil a sežvýkal kus černého chleba a také ho plival po okolí. A z těchto drobků hned rostly jedovaté prašivky, kterých tu dodnes roste také požehnaně.
 

A dnes nám jezdí do lesů i autobusové zájezdy houbařů i z oblastí kde mají vlastní velké lesy, protože u nás stále roste hub vskutku nějak podezřele mnoho.